Jako 18 letý mladík jsem dne 13.května 1971 v podvečer vstoupil do přerovské restaurace známé pod názvem Komuna, a to za účelem koupě dvou kofol. Měl jsem na tu dobu delší vlasy a tričko s anglickým nápisem beatové skupiny Led Zeppelin. Já jsem si bohužel neuvědomil, že v ten den komunisté oslavovali v této restauraci a v přilehlém společenském sále 50 let založení KSČ.

Ihned po vstupu do výčepu mne obklíčili ometalovaní a podnapilí soudruzi - předsedové stranických organizací KSČ, LM, SČSP a za přítomnosti představitelů velitelů vojsk SSSR z posádky Libavá mne začali vulgárně napadat, strhli mi tričko, poté mi začali rvát vlasy, kopat a nakonec mne dosmýkali na WC, kde mi strčili hlavu do záchodové mísy. Já jsem se pokoušel bránit, ale přesila urostlých soudruhů byla značná a tak mi rozbili hlavu o tu mísu a i mísa byla nakonec rozbitá a potřísněná mojí krví.

Když jsem viděl v TV zraněný obličej poslance za KSČM Jiřího Dolejše, vzpomněl jsem si na své prožité trauma, které v podstatě bylo jakýmsi stimulem k mému následnému protikomunistickému odboji. Já jsem stejně jako poslanec Dolejš po útoku vyznamenaných komunistů neviděl na oko a měl jsem celou řadu krvácejících zranění. Bohužel výsledek byl ten, že jsem byl při následném výslechu komunistickou StB nejprve obviněn z pokusu narušit slavnostní schůzi KSČ a nakonec jsem byl Okresním soudem v Přerově odsouzen za to, že jsem vyprovokoval hádku s účastníky slavnostní schůze KSČ.

Měl jsem tehdy jednu polehčující okolnost a to, že u soudu jsem už neměl dlouhé vlasy. Ty vlasy mi totiž soudruzi vyrvali. Představitelé komunistického bezpečnostního aparátu STB tenkrát při mém výslechu nebrali ohled na to, zda jsem zraněn a jaké mohu mít následky. Pro ně bylo podstatné, zda jsem svým jednáním neznevážil vedoucí úlohu KSČ ve společnosti.

Útok na poslance KSČM Jiřího Dolejše je nutno zajisté odsoudit. Já jen, že soudruh Dolejš má oproti mně jednu velkou výhodu, a to, že ho nikdo nebude tak jako mne soudit za dlouhé vlasy. Možná kdyby si prošel tím co já, tak by dnes neseděl v řadách strany, která napáchala tolik zla.

 Vladimír Hučín

Přerov 26.dubna 2006

Elektronický archiv deníku PRÁVO spravovaný společností NEWTON Information Technology, s. r. o.
http://pravo.newtonit.cz

Datum: 25.03.2006
Autor: Petr Uhl
Zdroj: Právo
Strana: 16

Ústavní soud uznal třídní boj

Ústavní soud (ÚS), tedy jeho senát složený ze soudců Stanislava Balíka, Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma, vyhověl nyní stížnosti bývalého příslušníka BIS Vladimíra Hučína na rozhodnutí Nejvyššího soudu. Ten zamítl jeho stížnost na porušení zákona ve věci plné Hučínovy rehabilitace za odsouzení z roku 1984 na 2,5 roku. Rehabilitační rozhodnutí soudů samotná, která byla předmětem řízení Nejvyššího soudu, ÚS nezrušil.
Hučín v roce 1984 nejen rozšiřoval po městě protisovětské letáky a nadával na KSČ, ale opatřil si tři střelné zbraně a střelivo a vyrobil třaskavinu, vloupal se do bytu, aby tu odcizil střelnou zbraň, a způsobil výbuch v jednom domě. ÚS rozhodoval, zda je přímá souvislost mezi skutky, jejichž odsouzení české soudy již rehabilitovaly - pobuřování proti socialistickému a státnímu zřízení republiky a hanobení státu světové socialistické soustavy - a mezi nedovoleným ozbrojováním, krádeží a poškozováním cizí věci. Za ty totiž rehabilitován nebyl.
Rozhodnutí ÚS, které prosadila Dagmar Lastovecká přes odpor soudce Nykodýma, je nepřesvědčivé. Zákon podmiňuje rehabilitaci kriminálních trestných činů jejich přímou souvislostí s odporem proti režimu. Protože je ale podle ÚS pojem "přímá souvislost" neurčitý a nejasný, hledal jeho senát smysl a účel rehabilitačního zákona.
Byl to však výklad ideologický. Svědčí o tom především to, že ÚS cituje z preambule právně sice nezávazné, ale morálně zavazující Všeobecné deklarace lidských práv: je nutné, aby lidská práva byla chráněna zákonem, nemá-li být člověk donucen uchylovat se, když vše ostatní selhalo, k odboji proti tyranii a útlaku.
Lidská práva musí být chráněna zákonem nejen kvůli předcházení odboje proti tyranii a útlaku. Všeobecná deklarace OSN je z roku 1948 a její preambule připomíná nacistické zločiny - zneuznání lidských práv a pohrdání jimi vedlo k barbarským činům, urážejícím svědomí lidstva. Citát ÚS z deklarace má jen potvrdit rovnici komunismus = fašismus. Je to neprávní a ahistorické, v ČR zvlášť, a ÚS si to mohl odpustit. Rovnici razí síly, které se prohlašují za antikomunistickou pravici.
ÚS doplácí na to, že nezrušil zákon o komunistickém režimu a o odporu proti němu z roku 1993. Právě zde se klade rovnítko mezi státním terorem 50. let a normalizací a mluví se o "odboji", což si ani ÚS nyní nedovolil: Odpor občanů proti tomuto (komunistickému) režimu (...) odbojem nebo jinou činností (...) byl legitimní, spravedlivý, morálně oprávněný a je hodný úcty.
Tím se potvrzuje rovnice fašismus = komunismus, odboj jako odboj, 50. léta jako normalizace. Legitimizuje se tím i užívání násilí v době, kdy ho podle mne nebylo už vůbec možno morálně ospravedlnit. Charta 77 důsledně trvala na nenásilných formách odporu proti režimu, a to právě v době, kdy se Vladimír Hučín vybavoval zbraněmi a zastrašoval výbuchy (dušuje se, že nechtěl nikomu ublížit).
Hučínovi a jeho přátelům jde dnes o to dokázat, že násilí v roce 1984, použité i ve volné souvislosti s jejich protirežimními projevy, bylo mravné a oprávněné. Nebylo, stejně jako nebylo násilí bratří Mašínových, Hučínových hrdinů, kteří dělali vše pro rozpoutání války. Vladimír Hučín si uchoval třídní pohled na společnost. Téměř všichni ho postupně opustili, až na Hučína, a zdá se, že i na Ústavní soud.

Foto popis|

--------------

Zaslano redakci Praha

Předmět: Věc: Ústavní soud uznal třídní boj

Datum: 28.3.2006 22:20:08

----------------------------------------

Vážená redakce deníku Právo,

dovoluji si reagovat na článek pana Petra Uhla: Ústavní soud uznal třídní boj

(Právo 25.3.2006 rubrika Publicistika).

Při této příležitosti bych rád upozornil, že pan Uhl zde opakovaně šíří o mé osobě nepravdivé informace jako např. to, že jsem se vloupal do bytu, abych tam odcizil střelnou zbraň. Pravda je ta, že jsem se do žádného bytu nevloupal, ale šlo o fingované odcizení zbraně, kterou odcizil" jeden ze členů mé odbojové skupiny. Majitel zbraně - tchán byl v té době v podezření, že má kontakty na protikomunistické aktivisty a tak hrozilo nebezpečí, že mu bude odebrán zbrojní průkaz a on z tohoto důvodu o zbraň řijde. Jednalo se o výkonnou zbraň ráže 30-06 Springfield, jeiíž projektil byl mou předělán na tříštivý s cílem zničit v r. 1982 nově instalovanou sochu .Gottwalda v Přerově před budovou OV KSČ. Dále pan Uhl ve svém článku uvádí, že sem v r. 1984 rozšiřoval po městě protisovětské letáky. Není tomu tak, pan Uhl e ve svém tvrzení posunul o víc jak deset let! Tyto protisovětské letáky s textem "PRYČ SE SOVĚTSKOU DIKTATUROU" jsem i s pomocí balonů naplněných vodíkem šířil v r. 1972-73 a to vždy v době, kdy bylo nějaké významné politické výročí jako např. výročí okupace vojsky SSSR a výročí 25.února. Pan Uhl dále ve svém článku tvrdí, že jsem způsobil výbuch v jednom domě. Pravda je ta, že jsem tento výbuch zorganizoval na vratech domu, kde bydlel agent StB Antonín Mikeš (kr.jm.Eliáš) napojený na KGB odbor Olomouc. Tento výbuch byl uskutečněn z toho důvodu, aby dekonspiroval - zastrašil tohoto agenta a tím jeho činnost znemožnil. Tento agent např. v r. 1976 předal StB nepravdivé infomace o tom, že chystám teroristický útok na někdejšího zpěváka Deana Reeda. Následovalo mé zatčení a dokonce obvinění z ozbrojeného útoku na volby. Při výslechu na StB v Ostravě bylo fyzické násilí na mé osobě běžně praktikováno za účasti zástupců bezpečnostních složek SSSR. Zmíněný agent StB mimo jiné z podnětu StB způsobil několik požárů lidem, kteří se protivili komunistické nomenklatuře a zájmům StB. Při těchto akcích byly tímto agentem StB zničeny nejen majetky občanů, ale ohroženy i životy lidí a to především těch, kteří se protivili vůli orgánů StB. Při těchto aktivitách tohoto agenta došlo dokonce i k ohrožení života dítěte. V souvislosti s mou činností po 17.listopadu 1989 jako předsedy Občanské komise a později důstojníka BIS jsem se dostal k agenturnímu svazku zmiňovaného agenta a mohu proto kdykoliv doložit, že můj útok na tohoto agenta byl naprosto úspěšný a mimo jiné zachránil před perzekucemi celou řadu občanů, včetně bývalých členů KSČ tak zvaných osmašedesátníků. Na článek pana Uhla reaguji spíše na základě podnětu mých stoupenců a přátel. Rozhodně však nehodlám tímto panu Uhlovi nějak napomáhat v jeho zviditelnění. Mám zato, že účelově lživá a polopravdivá tvrzení pana Uhla by bylo nejlépe konfrontovat s důkazy a dokumenty za přítomnosti sdělovacích prostředků. Jsem přesvědčen, že po uskutečnění této konfrontace by nezbylo Straně zelených nic jiného, než-li se distancovat od páně Petra Uhla.

V závěru žádám redakci deníku Právo, aby tuto mou reakci na článek Petra Uhla zveřejnila.

PS: Některé další informace o mém protikomunistickém odboji jsou popsány v knize "Vítězové? Poražení". Tuto knihu vydalo nakladatelství Prostor z iniciativy Akademie věd ČR. V této knize je také pasáž o panu Petrovi Uhlovi.

                                               S pozdravem

Vladimír Hučín

Lančíkových 10

750 02  Přerov, CR

tel. 581 210 515

(Nikoli jen chronologie)

Kabinetní ukázka „právní kontinuity“ (i.e. trvání) komunistického režimu

      Tato zásada již sama o sobě popírající nárok specifikovat listopad 1989 jinak než jako předání moci, dodejme určité moci, a rozhodně nic co by se dalo nazývat revolucí. Znamenala konservaci komunistických zákonů, vyhlášek i nařízení, co mnohem horšího znamenala konservaci komunistického chápání práva. V praxi to znamená, že soudci následují pokyny vydávaném vládou a ministerstvy a dokonce i nařízení a směrnice vydaná nikým nevolenými úředníky státního aparátu. Tento princip, navzdory mnohokrát deklarované nezávislosti soudců a dokonce jejich doživotní neodvolatelnosti a to i u soudů nejnižšího stupně, de facto stále platí. Jediný zákon upozorňující na nelegálnost komunistického režimu a prohlašující odpor k němu za oprávněný, je Zákon 198/1993 o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu. V nejlepší tradici tohoto režimu, patrně v důsledku oné kontinuity (komunistické) legality, ovšem postrádá jakékoli prováděcí nařízení. Takže ačkoli komunistická totalita má na svědomí bez výjimky všechny zločiny jimiž se provinila totalita nacistická, žádný „Norimberský proces“ se u nás nekonal a nikdo z jeho představitelů nebyl odsouzen. I ti nejvýznamnější zůstali nepotrestáni.

     Komunističtí prominenti ve vysokých státních funkcích nebyli přinuceni opustit svá zaměstnání, nejvýše „byli odejiti“ do nezasloužené a lukrativní penze; nahrazeni kýmsi mladším a méně známým. Ministři vlády ČSSD veřejně prohlašují, že na svém (dnes již bývalém) členství v KSČ nevidí nic špatného (viz ministryně zdravotnictví Emmerová), či nechápou, proč by se za ně měli stydět (ministr financí Mertlík). Jediným mechanismem, jak zabránit těmto lidem vstup do státní správy, je nutnost vlastnit do některých vysokých veřejných funkcí lustrační osvědčení, tedy jakousi obdobu bezpečnostní prověrky.

1971

      Vladimír Hučín, tehdy dlouhovlasý⁴ mladík v tričku s logem skupiny LED ZEPPELIN byl obžalován z výtržnictví. Podnětem k této žalobě a odsouzení byl incident v přerovské restauraci Komuna, kde byl Hučín (vstoupil náhodně) napaden a zbit skupinou opilých komunistů, oslavujícíh tam padesáté výročí založení československé komunistické strany. Případ vyšetřovala StB⁵ Přerov, třebaže tyto případy obecně vyšetřovala pouze policie (tehdy Veřejná bezpečnost)⁶. Soudce Jaroslav Filipský tehdy odsoudil oběť, Vladimíra Hučína na 10 měsíců odnětí svobody nepodmíněně podle § 202 výtržnictví. Jaroslav Filipský, který kromě tohoto případu v němž se nevyskytuje „politický paragraf“ byť byl politicky motivován, má ovšem z předlistopadových časů na svědomí i řadu odsouzení politických. Navzdory tomu stále ještě pilně soudí, nyní jako soudce Okresního soudu v Olomouci.

      Odsouzený Hučín tehdy musil samozřejmě opustit školu druhého stupně a ztratil i zaměstnání v národním podniku Meopta. Byl sledován StB, kde se musel i pravidelně hlásit. Později, jako bývalý vězeň nesměl dostat žádné kvalifikované zaměstnání a směl vykonával jen podřadné práce. A právě tehdy v něm dozrálo dosud nevyhraněné přesvědčení, že komunistickému režimu je nutno odporovat. Rozšiřováním letáků a ničením symbolů totalitní moci, například vývěsek a veřejně vyvěšených hesel oslavující podřízenost Československa Sovětskému svazu. Prostě dát komunistům vědět, že nejsou všemocní.

Rehabilitace tohoto odsouzení

      Deset let po „Sametovém převratu“ roku 1999, po osm let trvajícím rehabilitačním řízení, byl Vladimír Hučín, z tohoto odsouzení rehabilitován. Během těchto osmi let předložil množství dokumentů prokazujících spojení mezi vedením komunistické strany (kádrů) v současné „porevoluční a obrozené“ justici i policii.

1976

Na počátku devadesátých let během Hučínova rehabilitačního řízení soudce PAVEL BENEŠ do podrobností popsal činnost StB vedoucí k Hučínovu zatčení, vysoko vyzdvihl jeho odvahu v boji s komunistickou diktaturou a rehabilitoval jej plně podle Zákona 198/1993 o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu. (Rozsudek Okresního soudu v Přerově, září 1996). Soudce Pavel Beneš rovněž usvědčil Antonína Mikeše ze spolupráce se sovětskou KGB a z přípravy Hučínovy obžaloby z roku 1976. Prokurátor Radim Obst se ovšem proti tomuto rozsudku odvolal ke krajskému soudu v Ostravě, jehož soudce Svatopluk Pecha Benešův rozsudek v únoru 1997 zrušil. Ústavní soud odmítl Hučínovu stížnost pro porušení zákona, podanou ministryní spravedlnosti Vlastou Parkanovou; odmítnutí zdůvodnil datem podání stížnosti v nevyhovující zákonné lhůtě 60 dnů. Vlasta Parkanová stížnost podala v červnu 1998, tedy 13 měsíců po uplynutí lhůty pro podání.

     Hučín v srpnu 2000 požádal o obnovu procesu, a jeho žádost soudce Malatek přijal. Státní zástupce Rudolf Volek podal proti obnovení procesum dvakrát stížnost. Obě byly zamítnuty. Nicméně v prosinci 2003 byl Hučín osvobozen (nikoli rehabilitován) okresním soudem v Přerově, ale státní zástupkyně Jana Staňková podala odvolání k nadřízenému soudu v Olomouci. Teprve zde soudce Holeček Hučína v lednu 2005 definitivně zprostil obžaloby. Zabavené historické a bohatě ciselované zbraně konfiskované soudem roku 1976 nebyly vráceny. Dle fotografické dokumentace se tyto zbraně nacházejí na chalupě jednoho z příslušníků StB, kteří se podíleli na domovní prohlídce.⁸

1984

      Po listopadu 1989 požádal Vladimír Hučín na základě patřičného zákona o rehabilitaci tohoto trestu. Soudce Tomáš Vrána vskutku zrušil odsouzení pod § 100 a § 104, ale ponechal Hučínovi zbytkový trest 20 měsíců. Několik dalších žádostí o rehabilitaci bylo úspěšně bojkotováno státním zastupitelstvím. Nicméně posléze soudce Jiří Straňák v září 1995 zrušil zbytkový trest a Hučína plně rehabilitoval. Státní zástupce Vladimír Dostál se však proti jeho rozsudku odvolal. Hodinu před zahájením odvolacího řízení, 8. ledna 1996, však zemřel Hučínův právní zástupce Jaroslav Pálka, nicméně Hučín byl soudcem Jiřím Straňákem opět rehabilitován a Vladimír Dostál proti tomu podal opět stížnost a rehabilitace byla posléze zamítnuta soudcem Čestmírem Dudou  (shodný soudce participoval na Hučínově odsouzení roku 1984) a ministryně spravedlnosti Vlasta Parkanová proti jeho rozsudku podala další stížnost pro porušení zákona, opět pozdě.

      Obnova procesu byla povolena v září 2000, ale soudce Jiří Malátek se těsně před jeho zahájením zhroutil. Než mohlo dojít k dalšímu soudu, byl Hučín 7. března 2001 zatčen (dosud stále probíhající soud, původně ohlášený jako za „terorismus“), takže k obnově řízení došlo v Brně, kde byl Hučín držen ve vazbě. Rozhodnutí o trestu zde bylo zrušeno – ačkoli rozhodnutí o vině trvá. Státní zástupce si vyžádal rehabilitační řízení bez účasti veřejnosti, neboť zde budou projednávány skutečnosti vyžadující utajení. Státní zástupkyně Lenka Šromová podala proti rehabilitaci stížnost, ale Krajský soud v Ostravě ji v květnu 2003 zamítl a povolil obnovu procesu.

      Tento soud začal v lednu 2004 a soudkyně Žaneta Steinbachová zrušila předchozí rozsudek a znovu odsoudila Hučína (který si svůj trest v osmdesátých létech celý odpykal) na 6 měsíců s podmíněným odkladem na 1 rok.

      Soudce Čestmír Duda (to jméno známe z komunistických časů) zamítl Hučínovo odvolání proti tomuto rozsudku (jinak nesmyslu být dvakrát souzen za shodnou věc a dokonce již po odpykaném trestu). Hučínova stížnost pro porušení zákona byla odmítnuta Nejvyšším soudem a v současnosti čeká na rozhodnutí soudu Ústavního.

Hučínovy procesy po tak zvané sametové revoluci

      Po listopadu 1989 udělal Vladimír Hučín to, co obecně jinde „vítězní revolucionáři“ opomenuli a zajistil větší množství dokumentů z archivu služebny StB v Přerově. Potom pracoval jako člen místní Občanské komise a díky tomu měl přístup i do archivů ústředních orgánů komunistické strany. Konfederace politických vězňů ho posléze doporučila pro práci v nově vzniklé BIS – Bezpečnostní informační službě. Podílel se na bezpečnostních prověrkách příslušníků státní správy, včetně soudců a státních zástupců. Účastnil se sledování aktivistů levicového extremismu. Osoby které nezískaly (a to na základě dokumentů v držení Vladimíra Hučína) bezpečnostní prověrky samozřejmě měly výsostný osobní zájem na tom, aby byl Vladimír Hučín od své práce v BIS odstraněn. Je zajímavé, že během dvou let po jeho zatčení (2001) tyto osoby získaly navzdory své dokumentované vazbě na předlistopadový komunistický režim předmětné prověrky a tím i možnost pracovat ve státní správě.

Leden 1993 až únor 1997, Stanislav Devátý (dnes jeden z obhájců Vladimíra Hučína)

      Březen 1997 až leden 1999 Karel Vulterin.

      Červenec 1999 až květen 2003 Jiří Růžek.

      Od června 2003 Jiří Lang.

      V lednu 2001, krátce po vítězství ČSSD v parlamentních volbách, BIS zrušila (bez udání důvodu) Hučínovo pověření pracovat s utajenými skutečnostmi. V únoru 2001 byl Hučín propuštěn. Během domovní prohlídky v jeho bydlišti (a na jiných místech) prováděné speciálním komandem pod velením Michala Krause, nebyl nalezen žádný kompromitující materiál (zbraně, výbušniny) podporující důvody jeho zatčení a obvinění. Hučín sám byl jinou zvláštní skupinou zatčen cestou k lékaři a zatčení bylo odůvodněno (a tak i veřejně deklarováno, dokonce i samotným ministrem vnitra Grossem) ve spojitosti s výbuchy k nimž došlo v předcházejícím období v Přerově a nelegální držení výbušnin.¹¹

      Hučín byl držen ve vazbě bez soudu bezmála jeden rok (7.3.2001 až 28.2. 2002) a propuštěn teprve rozhodnutím Ústavního soudu, že poslední prodloužení vazby bylo nezákonné. Je to mimochodem pokud jde o délku jeho vazby, jediné právně platné rozhodnutí.

Výbuchy v Přerově

      Obžaloba má sedm bodů a 29 stran. Sestává z 1) nedovoleného ozbrojování, 2) neuposlechnutí rozkazu, 3) zneužití pravomoci veřejného činitele, 4) šíření poplašných zpráv, 5) neoprávněného nakládání s utajovanými skutečnostmi, 6) neoprávněné nakládání s osobními údaji a 7) podvodu (přijetí 7 600 Kč nemocenských dávek). Výbuchy v Přerově, deklarované jako důvod zatčení nejsou v žalobě zmíněny.

      Bod týkající se neuposlechnutí rozkazu se zakládá na skutečnosti, že kapitán Hučín odmítl předat nadřízeným jména svých agentů mezi levicovými extremisty. (Tři z nich byli již zavražděni). Státní zástupkyně Jana Staňková navzdory tomu znovu vyžadovala sdělení těchto jmen i během procesu. To i přes námitky obhajoby na podjatost přísedícího soudce Olega Plška, který jednak prochází na několika místech Hučínovým spisem, jednak má četné kontakty právě mezi levicovými extremisty (především Ludvíkem Zifčákem).

      Soudce Mgr. Michal Jelínek vyhlásil celé soudní řízení (s výjimkou bodu 7) za neveřejné.

Posametové Hučínovy soudy. Podvod, veřejný soud

      Týče se neoprávněného převzetí nemocenských dávek v celkové výši 7 600 Kč. Projednávání tohoto bodu obžaloby bylo veřejné a kromě Hučína zde byl obžalován i jeho lékař, MUDr. Jan Chmelař. Hučín byl zatčen cestou ke svému lékaři. Byl v té době na základě jeho předchozího vyšetření ve stavu nemocných a nemocenské dávky mu vyplácela na základě neschopenky zaslané bývalému zaměstnavateli (BIS) Česká správa sociálního zabezpečení. Při vzetí do vazby ho vězeňský lékař prohlásil za zdravého (což „opomněl“ sdělit Hučínovi a MUDr. Chmelaři, který neschopenku vystavil a jako jediný ji také mohl ukončit) a ze stavu nemocných ho vyňal. Hučín navíc z vazby neměl žádnou možnost stav věcí zjistit či dokonce ovlivnit. Ukončení neschopenky neohlásil ani jeho zaměstnavatel – BIS - ačkoli vazba byla na Hučína uvalena právě z jejího podnětu. ČSSZ vyplatila neoprávněně rodině již uschopněného Hučína těch 7 600 Kč. (částka byla po jeho propuštění z vazby neprodleně vrácena).

      Státní zástupce: JUDr. Jana Staňková

Soudce: Mgr. Michal Jelínek

Přísedící: Oleg Plšek a Ing. Dvořák

Obžalovaní: Vladimír Hučín a MUDr. Jan Chmelař

      11. května 2004, Okresní soud v Přerově – BIS se na poslední chvíli omluvila, že požadovaná svědkyně už není v jejích službách a soud byl odročen

      22. června 2004, Okresní soud v Přerově, svědkyně BIS se omluvil, že byla zraněna při přepadení a nemůže se k soudu dostavit, soud byl odročen.

      27. až 28. června 2004, Okresní soud v Přerově, oba svědkové BIS se dostavili a předstoupili před soud k podání svědectví. Jedna z účetních sdělila, že Hučín, který byl ve

vazbě obdržel nějaké peníze, které mu zřejmě neměly být vyplaceny, protože byl ve vazbě, takže svědek další výplatu zastavil. Uvedla, že od svých nadřízených neobdržela žádné informace, respektive, že jí tyto informace byly zatajovány. Vězeňský lékař (svědek) i pod přísahou prokazatelně lhal a přítomný státní zástupce proti němu nic nepodnikl. Po dvou dnech procesu soudce Jelínek vyhlásil rozsudek odsuzující Vladimíra Hučína a MUDr. Jana Chmelaře za podvod. Hučín byl odsouzen k 6 měsícům s podmíněným odkladem na jeden rok a MUDr. Chmelař k pokutě 10 000 Kč. Státní zástupkyně i oba obhájci se na místě proti rozsudku odvolali.

      6. prosince 2004, Krajský soud v Ostravě, sekce v Olomouci, rozsudek byl na základě argumentů obhajoby zcela zrušen a vrácen soudu v Přerově.

      15. března 2005, okresní soud v Přerově, soudce Jelínek si vyžádal dalšího svědka (vysokého důstojníka BIS) který se nedostavil a soud byl odročen.

      20. dubna 2004 Okresní soud v Přerově, tentokrát se svědek dostavil a soudce Jelínek vynesl nový rozsudek. Tentokrát oba obžalované zprostil obžaloby. Státní zástupkyně Staňková se proti rozsudku odvolala.

      14. září 2005, Krajský soud v Olomouci, soudce Hudeček potvrdil osvobozující rozsudek.

      V říjnu MUDr. Jan Chmelař umírá na infarkt. Pitva zjistila na jeho srdci větší počet jizev pro předcházejících infarktech. Nedůvodné a nespravedlivé obvinění a čtyřleté soudní martyrium prostě nevydržel.

      11. května 2004, Okresní soud v Přerově – BIS se na poslední chvíli omluvila, že požadovaná svědkyně už není v jejích službách a soud byl odročen

      22. června 2004, Okresní soud v Přerově, svědkyně BIS se omluvil, že byla zraněna při přepadení a nemůže se k soudu dostavit, soud byl odročen.

      27. až 28. června 2004, Okresní soud v Přerově, oba svědkové BIS se dostavili a předstoupili před soud k podání svědectví. Jedna z účetních sdělila, že Hučín, který byl ve

vazbě obdržel nějaké peníze, které mu zřejmě neměly být vyplaceny, protože byl ve vazbě, takže svědek další výplatu zastavil. Uvedla, že od svých nadřízených neobdržela žádné informace, respektive, že jí tyto informace byly zatajovány. Vězeňský lékař (svědek) i pod přísahou prokazatelně lhal a přítomný státní zástupce proti němu nic nepodnikl. Po dvou dnech procesu soudce Jelínek vyhlásil rozsudek odsuzující Vladimíra Hučína a MUDr. Jana Chmelaře za podvod. Hučín byl odsouzen k 6 měsícům s podmíněným odkladem na jeden rok a MUDr. Chmelař k pokutě 10 000 Kč. Státní zástupkyně i oba obhájci se na místě proti rozsudku odvolali.

      6. prosince 2004, Krajský soud v Ostravě, sekce v Olomouci, rozsudek byl na základě argumentů obhajoby zcela zrušen a vrácen soudu v Přerově.

      15. března 2005, okresní soud v Přerově, soudce Jelínek si vyžádal dalšího svědka (vysokého důstojníka BIS) který se nedostavil a soud byl odročen.

      20. dubna 2004 Okresní soud v Přerově, tentokrát se svědek dostavil a soudce Jelínek vynesl nový rozsudek. Tentokrát oba obžalované zprostil obžaloby. Státní zástupkyně Staňková se proti rozsudku odvolala.

      14. září 2005, Krajský soud v Olomouci, soudce Hudeček potvrdil osvobozující rozsudek.

      V říjnu MUDr. Jan Chmelař umírá na infarkt. Pitva zjistila na jeho srdci větší počet jizev pro předcházejících infarktech. Nedůvodné a nespravedlivé obvinění a čtyřleté soudní martyrium prostě nevydržel.

      11. května 2004, Okresní soud v Přerově – BIS se na poslední chvíli omluvila, že požadovaná svědkyně už není v jejích službách a soud byl odročen

      22. června 2004, Okresní soud v Přerově, svědkyně BIS se omluvil, že byla zraněna při přepadení a nemůže se k soudu dostavit, soud byl odročen.

      27. až 28. června 2004, Okresní soud v Přerově, oba svědkové BIS se dostavili a předstoupili před soud k podání svědectví. Jedna z účetních sdělila, že Hučín, který byl ve

vazbě obdržel nějaké peníze, které mu zřejmě neměly být vyplaceny, protože byl ve vazbě, takže svědek další výplatu zastavil. Uvedla, že od svých nadřízených neobdržela žádné informace, respektive, že jí tyto informace byly zatajovány. Vězeňský lékař (svědek) i pod přísahou prokazatelně lhal a přítomný státní zástupce proti němu nic nepodnikl. Po dvou dnech procesu soudce Jelínek vyhlásil rozsudek odsuzující Vladimíra Hučína a MUDr. Jana Chmelaře za podvod. Hučín byl odsouzen k 6 měsícům s podmíněným odkladem na jeden rok a MUDr. Chmelař k pokutě 10 000 Kč. Státní zástupkyně i oba obhájci se na místě proti rozsudku odvolali.

      6. prosince 2004, Krajský soud v Ostravě, sekce v Olomouci, rozsudek byl na základě argumentů obhajoby zcela zrušen a vrácen soudu v Přerově.

      15. března 2005, okresní soud v Přerově, soudce Jelínek si vyžádal dalšího svědka (vysokého důstojníka BIS) který se nedostavil a soud byl odročen.

      20. dubna 2004 Okresní soud v Přerově, tentokrát se svědek dostavil a soudce Jelínek vynesl nový rozsudek. Tentokrát oba obžalované zprostil obžaloby. Státní zástupkyně Staňková se proti rozsudku odvolala.

      14. září 2005, Krajský soud v Olomouci, soudce Hudeček potvrdil osvobozující rozsudek.

      V říjnu MUDr. Jan Chmelař umírá na infarkt. Pitva zjistila na jeho srdci větší počet jizev pro předcházejících infarktech. Nedůvodné a nespravedlivé obvinění a čtyřleté soudní martyrium prostě nevydržel.

Státní zástupce JUDr. Jana Staňková

soudce Mgr. Michal Jelínek

Přísedící: Ing. Dvořák a Oleg Plšek (oba podjatí, Plškovo jméno je v Hučinově spise)

Obhájci: JUDr.Hulík a Stanislav Devátý

      Po veřejném čtení obžaloby následovalo vyhlášení soudce Jelínka, kterým deklaroval vzhledem k utajovaným skutečnostem a utajovaným svědkům celý proces za neveřejný (bez účasti veřejnosti). Podle sdělení Vladimíra Hučína a obou obhájců však nedošlo během tohoto třídenního jednání k projednávání žádných utajovaných skutečností a nevystoupil ani žádný utajovaný svědek.

      Stížnosti veřejnosti i obou advokátů proti soudci Jelínkovi ad vocem nedůvodného a nezákonného vedení procesu byly a podány ihned k rukám předsedkyně Okresního soudu v Přerově JUDr. Šimečkové, kterážto je promptně zamítla.

Státní zástupce JUDr. Jana Staňková

Soudce Mgr. Michal Jelínek

Přísedící: Ing. Bohumil Gibal. Oleg Plšek

(Plšek se prohlásil za nikoli podjatého, Dvořák byl nahrazen)

Obhájci JUDr.Hulík a Stanislav Devátý

      Byli vyslechnuti důstojníci BIS – tedy prakticky jediná část procesu jež měla oprávnění být utajena).

      Dále byli vyslechnuti zaměstnanci veřejné správy a BIS, ale nikoli o utajovaných skutečnostech.

      Přítomná veřejnost i nadále požadovala zveřejnění procesu, ale bez odpovědi odpovědných autorit.

25-28. června 2005, OS Přerov, neveřejné slyšení.

Byla přečtena zpráva BIS o levicovém extremismu a vyslechnuto 22 svědků obžaloby, čtyři z nich bývalí důstojníci StB, PaeDr. Josef Borůvka, JUDr. František Janečka, Karel Linnert a František Volek.

Byl vyslechnut Jaroslav Drobný, v době Hučínova zatčení předseda Konfederace politických vězňů, který uzavřel před Hučínovým zatčením s vedeném BIS „gentlemanskou dohodu“, že udrží klid v KPV a KPV tudíž nebude proti jeho vzetí do vazby protestovat.

      Svědek Vlastimil Švéda (to jméno známe z Hučínových procesů před listopadem 1989) jinak agent StB s krycím jménem Slávek, vypověděl, že údajně připravoval pro Hučína „bomby“. Podle svědectví jeho bývalé manželky Libuše Švédové ji bývalý manžel několikrát fysicky napadl a poranil, což bylo dokumentováno a také to bylo důvodem rozvodu, avšak potrestán za to nebyl.

      Komunistická soudkyně Ludmila Svatošová, která před listopadem Hučína odsoudila k 30 měsícům (1984), se k soudu napoprvé nedostavila. Její vystoupení u dalšího jednání vyvolalo u přítomné veřejnosti bouři nevole, neboť šlo o dámu chatrného vzhledu a neobyčejně arogantního vystupování. V minulosti byla trestána kárným senátem, což pod přísahou popřela. Tato soudkyně je stále ve státních službách.

      Byl vyslechnut redaktor deníku MF DNES Michal Šverdík

      Ing. Květa Princová, kdysi mluvčí disidentské Charty 77 a manželka současného šéfa lokální služebny BIS v Olomouci Jana Prince, muže vlastnícího (za totality) cestovní pas s číslem vyhrazeným pro spolupracovníky StB, se k soudu nedostavila. (Jan Princ vypovídal v utajené části procesu v červnu).

      Zdeněk Spálovský, bývalý politický vězeň nacistické i komunistické totality vypověděl poněkud šokující skutečnost o panu Geroldovi. Přes značnou snahu soudce Jelínka vzít mu slovo stihl pan Spálovský Gerolda identifikovat na Hučínově fotografii a sdělit soudu i veřejnosti, že Gerold je ten, kdo jej v minulosti vážně zranil při vyšetřování. Podle Vladimíra Hučína Gerold spolupracoval (v době sovětské okupace) se sovětskou armádní rozvědkou GRU ve vojenském výcvikovém prostoru Libavá. Zábavně na přítomné působilo, když soudce pátral po současném působení Gerolda, o němž svědek nic nevěděl, a byl Hučínem upozorněn, že Gerold nyní pracuje v budově tohoto soudu a má kancelář jen několik dveří od kanceláře Mgr. Jelínka.

      Byla vyslechnuta Anna Hučínová, matka Vladimíra Hučína a jeho manželka Jana. Vyjádřily se mj. k průběhu domovních prohlídek.

      Vypovídal JUDr. Miroslav Svatoň, bývalý právník vojenských lesů ve výcvikovém prostoru Libavá s úzkými vztahy k okupační moci skrze pana Gerolda.

      Vypovídal rovněž Jindřich Trhlík, otec Pavla Trhlíka; Pavel Trhlík byl jedním z agentů Vladimíra Hučína a byl nalezen oběšený v prostorech továrny MEOPTA v Přerově krátce potom, co poskytl dokumentaci o přechodu bývalých kádrů StB do nových demokratických institucí. Případ byl prohlášen za sebevraždu; avšak dle pana Trhlíka, který místo smrti syna po asi dvou dnech navštívil, nebyly ani náznakem zajištěny stopy (včetně krve rozstříkané vysoko po zdech místnosti).

      Vypovídal major Petr Hanák, vyšetřovatel krajského úřadu vyšetřování PČR v Ostravě, který vyšetřoval smrt dalšího Hučínova agenta Otakara Křivánka. Křivánek byl umučen k smrti příslušníky bývalé StB počátkem devadesátých let. V současné době rodina žádá došetření vraždy.

      Milada Skulilová (správkyně domu) a Jiří Jemelka vyjádřili své názory na Hučínovu výzbroj.

     Soudce Jelínek pak odmítl vyslechnout další čtyři svědky, čekající na chodbě (plné tři dny trvání tohoto slyšení).

http://www.geocities.com/rudyjoska

http://www.freewebs.com/vanek/index.htm

http://www.sv.cz/prerov/index.htm

http://www.geocities.com/rudyjoska/Hucin4_6X2004.htm

HANBA! Claudie Nikolajenkova