Ivana Haslingerová (...) Nejen prezident, ale i europoslanci Fajmon, Zahradil, Železný, Strejček, Bobošíková, politici Mach, Schwippel, Payne a další poukazovali na mnohokrát zejména nebezpečí zdánlivě nevinného kroku eurofederalistů, že zahrnuli do Lisabonské smlouvy i „Chartu základních práv občanů EU“. Jejich postoje jsme publikovali v naší revue a upozorňovali jsme, že tento krok může mít pro nás a také pro Slovensko nedozírné následky, protože činí z otázek rovnosti občanů EU a z jejich případné diskriminace, včetně majetkové újmy, která jim byla způsobena, případy, o kterých už nerozhodují soudy členských zemí, ale nově soud EU v Lucemburku. Tím, že Charta základních práv EU, jako součást práva EU, pomíjí české soudy, umožňuje sudetským Němcům domáhat se restituce zabaveného majetku přímo u nově příslušného soudu v Lucemburku. Umožní jim dokonce přezkoumávat již platná a zdánlivě konečná rozhodnutí českých soudů o požadavcích sudetských Němců na odškodnění.

V případě ratifikace Lisabonské smlouvy, jejíž součástí je Charta základních práv EU, se sudetští Němci budou moci, ovšem už jako evropští občané, obracet na soud EU s žalobami na Českou republiku pro porušení principu rovnosti a z něj pak vyvozovat diskriminaci s následnou majetkovou škodou, s nárokem na plnou restituci od českého státu. Přitom nepůjde o retroaktivitu!

Vážení přátelé! Je mi líto, že zde dnes s Vámi nemohu být osobně a spolu s vámi manifestovat před velvyslanectvím Irské republiky v Praze. Toto vyjadřování nesouhlasu s elitami EU, které slouží jen samy sobě, je v zájmu občanů nejen z Irské republiky. Můžete si však býti jisti, že já tento postoj též manifestuji obyvatelům britských ostrovů každý den, co mi síly stačí. Vy zde dnes konkrétně pomáháte ukazovat, že irští voliči v boji s mocnými zájmy vlád, politiků a lobbistů nadnárodních společností nejsou sami. Jasně tím říkáte, že i ve středu Evropy vyvolává Lisabonská smlouva stejné nejhorší obavy a stejné odhodlání jí čelit, jako v Irsku. To je něco, co se irská vláda a její spolustrůjci opakovaného referenda z Rady EU, snaží s obrovským úsilím před irskými občany utajit – snaží se, aby Irové uvěřili, že všichni ostatní Lisabonskou smlouvu chtějí a jen pošetilí Irové brání jejímu slavnému vstoupení v platnost. Víme, že většina lidí ve většině satelitních zemí EU je proti Lisabonské smlouvě a Rada EU to ví také: Z jakého jiného důvodu se tajně domluvili, že v žádné jiné zemi nesmí být vypsáno referendum? A proč koneckonců vůbec sepsali Lisabonskou smlouvu, když její takřka totožná verze pod názvem Evropská ústava byla již poražena lidovým hlasováním ve Francii a Nizozemí? (...)

(...) Od února 1949 do roku 1954 bylo vybudováno v malém Československu kromě velkých věznic pro politické vězně i více než sto táborů nucených prací. Branami ostudných táborů nucené práce prošlo přes 210 tisíc našich bezprávných občanů, kteří do nich byli zařazeni bez soudů a bez možnosti obhajoby. Tyto rudé koncentráky byly stejně jako ty nacistické obehnány ostnatými dráty, v noci osvětlené světlomety a střežené ozbrojenci SNB a smečkou cvičených vlčáků. Tábory měly své odpůrce převychovávat.

Kdo byli do těchto táborů posíláni?

Byli to především lidé nepohodlí režimu, komunistické straně a často jen některému komunistickému funkcionáři. Lidé, jimž bylo výhodné zabavit jejich majetek, dílnu, obchod, statek a často jen dům, na který si brousil zuby  nejeden komunistický pohlavár. Mezi prvé oběti patřili národní socialisté a lidovci, ale i demokraté, kteří se netajili svým nesouhlasem s komunistickým režimem.

TNP v Dubí na dole Zápotockýpatřil mezi nejpopulárnější díky svému veliteli Karlu Weisovi, nositeli Řádu vítězného února, ochotného sloužit kdykoliv komukoliv. Ve skupině převezené z Pardubic byli úředníci, učitelé, synové z velkých statků i kdysi známí sportovci. Přicházeli mezi nás i tzv. kopečkáři – mladí muži, kteří se snažili uniknout z rudého ráje a uvízli v ostnatých drátech na hranicích. V TNP byli výhradně lidé slušní, vesměs inteligentní a vzdělaní (...). Kladeňáci, když nás potkávali cestou k lékaři v našich uniformách na zádech s nápisem  T N P, nám dávali sílu svým úsměvy.  A v kladenské cukráně a v jednom obchodě s ovocem, když jsme se zastavili pro zákusek ze svého kapesného na náš dotaz po ceně  jsme slyšeli odpověď: „Tyto uniformy u nás neplatí, vyřiďte to i Vašim kolegům!!“ Vzdávám hold tomuto městu! Žádné rudé Kladno. Kladno rostlo a roste do krásy a my jsme zde nalezli mnoho životních přátel a nejen mezi havíři. A klidný a spokojený život. 

Jen komunismus se nezměnil. Varuji Vás –  nezapomínejte!!!

http://fragmenty.cz/iz385.html

Za Josefem Lesákem   Bc. Jan Kopal

Když v úterý 28. července 2009 v Pelhřimově v pozdních večerních hodinách dotlouklo srdce Josefa Lesáka, významného představitele Československé strany národně socialistické, poslaneckého kolegy Milady Horákové a jednoho ze studentských vůdců v Únoru 1948, symbolicky se tak uzavřela i jedna historická epocha. Odešel tak poslední významný aktér událostí komunistického převratu. Jeden z těch, který událostmi nebyl zaskočen a překvapen, ale naopak aktivně bojoval a burcoval druhé. Škoda, že takových rozhodných tehdy nebylo víc. Odešel ve věku nedožitých 89 let, ale s věčně mladým nezdolným duchem (...)  http://fragmenty.cz/iz384.html
http://de.groups.yahoo.com/group/kulturzentrum/message/2328

Česká republika zažila loni pátý nejvyšší nárůst cen elektřiny v EU. Dodavatelé elektrické energie tak rekordně zvýšily Čechům ceny o 22 procent. Zdražovalo se v době, kdy na burzách ceny elektřiny dosahovaly historických minim. Ještě vyšší zdražení než Česko zaznamenaly Malta, Lotyšsko, Kypr a Belgie. Vyplývá to z údajů Evropského statistického úřadu. Celkové zdražení elektrické energie tak loni4 představovalo celých 22 procent oproti cenám elektřiny v roce 2007. Fungující konkurence zajistila v některých zemích pokles cen. V době, kdy se v České republice rekordně zdražovalo, zaznamenaly protoněkteré země EU dokonce pokles cen elektřiny, které byly ovlivněny přicházející ekonomickou krizí. Pokles cen zaznamenalo Španělsko, Itálie, Polsko či Velká Británie. Na těchto trzích totiž probíhá mnohem větší konkurenční boj, než na trhu elektřiny v ČR, kde máme silného hráče v podobě dominantního výrobce a distributora elektřiny ČEZ. Příští rok zlevní elektřina i v ČR. Zlevnění bude minimální Poklesu cen se však v letošním roce, resp. na začátku příštího roku nevyhne ani ČEZ.

Generální ředitel ČEZ Martin Roman potvrdil. „Myslím si, že ceny v příštím roce budou nižší než letos.“ O jak velké zlevnění elektřiny půjde však jasno dosud není. Experti odhadují, že pokles by se mohl pohybovat mezi 3 až 7 procenty. Lidé, kteří využili na počátku roku služby fixace cen ušetří od nového roku 8 procent oproti současnosti. Tržní principy v netržním prostředí nefungují. I tyto poklesy cen jsou ve stínu loňského nárůstu minimální. Ač se tedy energetické společnosti odvolávají na tržní principy, ve skutečnosti se jimi řídí jen minimálně. V době růstu cen tak pro domácnosti zdražuje elektřina velmi vysokým tempem, v době rekordních poklesů na burzách je však pokles cen pro domácnosti a podnikatele minimální. Je také nelogické, proč ceny na jednotném energetickém trhu EU v některých zemích klesají, zatímco v jiných zemích výrazně rostou. Paradoxní tak je, že zatímco v České republice rekordně ceny vzrostly o 22 procent, v sousedním Polsku se o 6 procent (...)

http://de.groups.yahoo.com/group/kulturzentrum/message/2313

O zoufalém činu jistého učitele, kterého dva spratci (dámám se omlouvám, ale slušnější výraz s těmito školáky odmítám spojovat) dohnali svým bezohledným chováním k sebevraždě, asi slyšel téměř každý. Původně jsem o souvislostech problému psát nechtěl, už jen kvůli klidu pozůstalých i zemřelého - nicméně to co se stalo, ve mne vyvolalo mnoho asociací, o které bych se s laskavým čtenářem rád podělil.

I proto následující článek nebude monotematický. Rád bych na pozadí tragického příběhu formuloval několik myšlenek ohledně aktuálního stavu výchovy a vzdělávání. Za případné poznámky v diskusi budu velmi vděčný.

Většina měřítek mě stále řadí do „mladé generace“, byť už do její horní poloviny. Komunistické školství jsem prakticky nezažil (listopad 1989 mě zastihl jako prvňáčka) a tak nemohu snad být obviňován z toho, že chci zpět nějaké rudé pořádky, které z žáků dělaly manipulovatelnou masu. To opravdu nechci, přesto si však myslím, že liberální trendy v českém školství již překročily nejen mez obecné prospěšnosti, ale místy i únosnosti.

Nebyl jsem vzorné dítě, spíše naopak. Už na základní škole mě stíhaly třídní a ředitelské důtky, většinou za nějaké ty klukovské rvačky, vykřikování a tak podobně. V šestnácti jsem se poněkud zklidnil, nicméně ještě předtím jsem se v prvním ročníku gymnázia stihl „zapsat“ trojkou z chování, poté co se nám s kamarády na výletě vymkl z rukou alkoholový dýchánek. Proti tomu, co čím dál častěji slýchám dnes, si ale připadám jako učiněný andílek. Často jsme se jako kluci prali, ale naše jednání oproti dnešním „prohřeškům“ v sobě neslo podstatně méně zákeřnosti a zbabělosti. Dnes mám spíše dojem, že dětičky se bojí jít do konfrontace, kde jim hrozí nějaký ten šrám a tak dusí podstatně slabší spolužáky, provokují učitele, kteří „na ně nemůžou“ a obecně se uchylují k podpásovkám. To, co bylo za nás považováno za projev „srabství“ (terminus technicus z let mé povinné školní docházky), dnes část školáků (zdaleka ne všichni), považuje za „rebelství“.

„Seber si to sám, šmejde“ opáčil patnáctiletý spratek na učitelův požadavek, aby si posbíral nepořádek na své lavici. Učitel jej za to – z mého pohledu naprosto oprávněně – profackoval, načež ublížený grázlík uraženě opustil hodinu. Druhý spratek vše nahrál mobilním telefonem a zveřejnil na internetu. Něco podobného se přirozeně může stát, neboť každé společenství v sobě zahrnuje jistý procentuální počet kreatur, nicméně průběh okolností po zveřejnění nahrávky mě šokoval. Popotahován byl totiž namísto spratků samotný učitel. Od rodičů zfackovaného školáka chodily stížnosti, učitel byl donucen se omlouvat, škola vyjadřovala lítost nad „pochybením“… a já nevěřil vlastním uším. Proti učiteli byla téměř vedena mediální kampaň, uražený spratek si hrál na chudinku, která dokonce kvůli „brutalitě“ učitele musela změnit školu a vedení školy se ještě kaje, místo, aby se vší rozhodností hájilo skutečnou oběť, tedy dehonestovaného pedagoga. Vedení, které se za svého kolegu není schopno v podobné situaci postavit a nechá věc dojít až k „řešení provazem“, zasluhuje pohrdání. Dámy a pánové, osobně si myslím, že pokud nám ještě zůstal rozum, musíme učitelovo „napadení žáka“ vnímat jako v dané situaci naprosto adekvátní čin. Po takové větě považuji za plně přiměřené chytnout spratka pod krkem a vrazit mu pár poctivých facek. Následně by ještě měla být „zbitému školákovi“ napařena neomluvená hodina za svévolné opuštění třídy.

Pojmu – li celou situaci poněkud všeobecněji, pak musím říci, že už se mi zajídá neustálé tlachání o tom, že žák je učiteli partnerem a kamarádem. To platí částečně pro vysokou školu, velmi omezeně to může fungovat ve středoškolském procesu, ale na základní škole něco takového nemá absolutně co dělat. Učitel je především nadřízený – na všech stupních vzdělávání, tedy určitá autorita. Nemusím ho mít rád, ale měl bych v jednání s ním dodržovat určité formální znaky. Tykání a nadávání do šmejdů mezi ně nepatří. Mimochodem, všimli jste si, že zatímco jméno nešťastného pedagoga bylo ihned uveřejněno většinou médií, jména spratků jsme se nedověděli ? Jsou totiž ještě nezletilí, mají svá práva a zveřejnění jejich jmen by poškodilo jejich citlivé duše. Vítejte ve zvrácené realitě.

Z vlastní zkušenosti vím, že je možné mít k učiteli dobrý vztah a zároveň ho brát jako autoritu. Jen v nejlepším vzpomínám na našeho gymnaziálního zeměpisáře a tělocvikáře, pana profesora Hýžu (zdravím, pokud čtete tyto řádky, pane profesore), se kterým jsem si párkrát zašel po škole i na pivko, ale vždy to pro mě byl maximálně respektovaný „pan profesor“.

Ve školství zkrátka existuje jistá hierarchie, jejíž principy musí být dodržovány a vymáhány, pokud nechceme mít ze školy…. Však víte co.

Ze všech stran se na mě valí názory o nepotřebnosti „biflování“ a naopak „rozvoji osobnosti“ studenta. Tento přístup považuji za sebevražedný, protože produkuje zejména sebevědomé blbce, kteří budou s výrazem odborníka žvatlat pitomosti na úrovni opileckých tirád ze čtvrté cenové. Pokud chci se svým vyučujícím diskutovat kupříkladu o správnosti či nesprávnosti bombardování nacistického Německa, pak musím mít „nabiflovanou“ strategii spojeneckého letectva, průmyslovou situaci „Třetí říše“ a vědět o základních souvislostech. Tolik vychvalované „vyhledávání informací“ na internetu je naprosto nedostačující. 

Sám jsem na gymnáziu často polemizoval s třídním profesorem. Učil nás češtinu v kombinaci s dějepisem a mne historie i literatura vždy velmi zajímala. Pan profesor vzájemnou debatu připouštěl zejména ze dvou důvodů – k problematice jsem měl „nabiflovánu“ solidní informační základnu a své poznámky jsem vyslovoval s veškerou formální slušností a respektem k jeho postavení. Má osobnost tím nijak dotčena nebyla.

V dnešním pojetí totiž „rozvoj žákovy osobnosti“ znamená odbourávání pravidel slušnosti. Spratek s čerstvě nabytým občanským průkazem tedy může učitele celkem bez problémů nazývat šmejdem, ovšem pokud mu pedagog „střihne výchovnou“, vrhají se na celou věc média a nafukují zanedbatelný incident do absurdních rozměrů. Dětičky jsou vlastně chráněny. Mají svá neporušitelná práva, která jim zaručují rozvoj osobnosti. Chovají – li se jako dva výše zmiňovaní spratci, musíme pro ně mít pochopení, neboť rozvíjejí svou osobnost.

Ministr školství, Ondřej Liška, se nechal slyšet, že se s liberálními trendy ve školství musíme smířit a přizpůsobit jim systém výuky. To mě nepřekvapuje, protože od Strany Zelených se konstantně nedá očekávat nic dobrého. Ovšem když i někdejší stínový ministr školství za ODS doporučoval zrušit vstávání studentů a nahradit ho podáním ruky s pedagogem, domníval jsem se, že obě strany patrně fúzovaly.

Osobně zastávám poměrně pesimistickou teorii, že naše (post)západní společnost si již několik let vychovává do budoucna generace „slabých idiotů“. Generace které – zjednodušeně řečeno – nesportují a nečtou. Obojí je přitom nesmírně důležité. Četba rozšiřuje obzory a vytváří slovní zásobu, sport zvyšuje fyzickou kondici, přičemž zároveň nutí člověka dodržovat určitou disciplínu. I proto jsme byli s bratrem k oběma činnostem vedeni („kalokagatia“ byla filosofií už starého Řecka).

Dnes ovšem kolem sebe vidím všudypřítomné tažení proti „biflování“ a proti „přetěžování dětí“. Hloupá tvrzení, že tělocvikář páchá na dítěti násilí když ho učí proti jeho vůli kupříkladu kotoul nazad jsou dnes poměrně častou tezí nejrůznějších „expertů“. V kombinaci s neustálým vysedáváním před počítači a osvojováním si jakéhosi podivného zkratkovitého jazyka – „PCspeaku“ se nám před očima vytváří neradostný obraz: Fyzicky slabý hlupák se sklony k citové plochosti. Jedná se o nejhorší trojkombinaci ze všech možných. Jedinou výraznou předností takto vychovaných generací pak zůstává nadprůměrná znalost používání IT technologií. Není to poněkud málo? Důkazem budiž opticky rostoucí počet rachitických nebo naopak „vyžraných“ puberťáků s kšiltovkami nakřivo, jejichž hovory se točí výhradně okolo konzolí, péespéček a podobných věciček.

Jistě, jedná se o celospolečenský problém, z něhož nemůže být viněno pouze školství. Výrazný vliv sehrává upadající prestiž rodiny jako instituce. Vztáhnu – li opět svou úvahu na případ mrtvého učitele, pak je jistě hodno pozornosti, jak se k celé záležitosti staví rodiny obou spratků. Nevím, jakou zkušenost prodělal laskavý čtenář, ovšem kdyby moje maličkost doma sdělila, že byla učitelem zpohlavkována za vulgární nadávku, okamžitě by ze strany otce přiletěl pozdrav od horní končetiny (výchova dítěte začíná dvacet let před jeho narozením, říkal už J. A. Komenský – neboli jací rodiče, takové děti).

Ale to je přece dnes nemoderní, co kdyby utrpěla má křehká dětská osobnost, že?

Abych nekončil negativně – zdaleka netvrdím, že je vše ztraceno. Pouze chci říci, že zavádění nějakých demokratických principů do oblasti výuky a výchovy samo sebe více a více diskredituje a zdá se být cestou špatným směrem.

Možná bychom měli mít na paměti slova Thomase Jeffersona o existenci jisté přirozené hierarchie, zahrnující systém tradičních autorit.

Třeba i proto, aby učitelé těch provazů nepotřebovali víc.

publikováno na europortálu  http://www.fragmenty.cz/iy162.htm   

  http://de.groups.yahoo.com/group/kulturzentrum/message/2030

From: mirek@topolanek.cz
Date: Wed, 25 Feb 2009 20:09:35 +0000
To: <sowa@yahoogroups.de>
Subject: Re: [sowa] jak sie wtedy Palikot nazywal i kto stracil pierwszy milion? Janusz Górzynski; Krzysztof Cierpisz: Lech Kaczynski, Grupa Windsor; 5 marca 2009 szkolenie: IRSES; Marek Skripský: Vychováváme generaci "slabých idiotu"?

http://de.groups.yahoo.com/group/sowa/message/476

Ve vánočním dvojčísle časopisu Respekt se objevila informace, že „prezident nechce podepsat smlouvu, kterou předtím schválily obě komory parlamentu“, a to údajně z důvodu jejího rozporu s ústavou. Konkrétně se jedná o problém Mezinárodního trestního soudu. V následujícím postu nemám ambici hodnotit tento konkrétní prezidentův krok a nechci se jakkoliv vyjadřovat ani k předmětné mezinárodní smlouvě. Pokusím se pouze zamyslet nad otázkou, zda prezident republiky může nepodepsat sjednanou mezinárodní smlouvu, s níž vyslovil souhlas Parlament, a budu rád, když se mi na toto téma podaří otevřít diskusi. Nejsem si totiž vědom toho, že by v minulosti k podobnému problému již došlo, a protože se bavím ústavním právem, považuji za mimořádně zajímavé sledovat vytváření nejrůznějších interpretací ústavních textů, případně dokonce vznik ústavních zvyklostí či obyčejů. Ústavní úprava je k tomuto problému značně kusá, což však určitě nepředstavuje její deficit (ústavní normy totiž ani nemají být podrobné!). Z čl. 10 ve spojení s čl. 49 Ústavy ČR plyne, že k ratifikaci některých mezinárodních smluv je třeba souhlasu obou komor Parlamentu. Samotnou ratifikaci provádí prezident republiky [čl. 63 odst. 1 písm. b) Ústavy], který také mezinárodní smlouvy sjednává. Zatímco sjednávání mezinárodních smluv může přenést na vládu (nebo s jejím souhlasem na jednotlivé členy), v případě samotné ratifikace se jedná o výlučné a nepřenosné právo prezidenta http://www.fragmenty.cz/iy179.htm

http://de.groups.yahoo.com/group/kulturzentrum/message/2018

bez televize

jen se zpíváním koled

při svíčkách

a pohledem do tajuplné Svaté noci

Vám přeje redakce  Fragmentů.

 Do nového roku 2009 Vám přejeme,

aby se Vám splnily všechny sny a tajná přání,

hodně úspěchů v práci,

štěstí a pohody v osobním životě.

http://de.groups.yahoo.com/group/kulturzentrum/message/1885

Petr Bahník

http://de.groups.yahoo.com/group/kulturzentrum/message/1854

Ve středu 26. listopadu vynesl Ústavní soud ČR rozhodnutí, v němž konstatoval, že neshledává text. tzv. Lisabonské smlouvy a její případnou ratifikaci v rozporu s Ústavou ČR. Ve svém zdůvodnění soud reagoval zejména na dotazy vznesené Senátem Parlamentu ČR a prakticky vůbec se nevěnoval právně vysoce relevantním připomínkám prezidenta republiky. Z celé dikce verdiktu pak bylo zřejmé, že jde o rozhodnutí motivované politicky, nikoli právně. Česká politická strana Právo a Spravedlnost (PaS), která opakovaně vyjadřuje své zásadní výhrady k textu tzv. Lisabonské smlouvy i ke způsobům jejího prosazování, není příliš překvapena zmíněným postupem ústavního soudu a je nucena označit je za výmluvné svědectví o stavu ústavních práv a svobod i nezávislosti moci soudní v naší zemi. Lisabonská smlouva zásadním způsobem omezuje státní svrchovanost ČR, mění charakter EU z níž činí nadnárodní „superstát“ a nárokuje přímý účinek právních předpisů EU v českém vnitrostranickém právu. Případná ratifikace Lisabonské smlouvy by se tak vážně dotkla života všech občanů ČR. PaS proto považuje za nezbytné, aby se občané k takto závažnému rozhodnutí mohli svobodně vyjádřit v celostátním referendu. 

Ústavní soud: Klaus prohrál

Petr Paulczynski